Můj příběh

Když jde všechno ve vašem životě špatně a vy nemůžete uvěřit, že toto je skutečně váš život, byť se zvenčí a pohledem druhého člověka může jevit jako skvělý, i když vy to cítíte jinak.

Máš skvělou práci v zajímavé instituci, máš skvělé bydlení, říkalo mi moje okolí.
„Ano, jenže to nejsem já“ odpovídala jsem. To, že to nejsem já, jsem věděla dlouho, ale cesta sama k sobě byla mnohem delší.

Bylo mi těsně před čtyřicítkou a nedokázala jsem dosáhnout osobních met, které by se ode mě jako ženy čekaly, tedy dítě a partner. Mrzelo mě to stejně, jako to mrzelo moje nejbližší okolí, ale nedalo se s tím nic dělat, ani jedno do mého života stále nepřicházelo.

Měla jsem chuť všechno vzdát a na všechno rezignovat, ale místo toho jsem udělala jedno z nejšílenějších, ale zároveň velmi prospěšných rozhodnutí pro můj život.

Sbalila jsem si kufry, pustila práci v Národním divadle, půdní ateliér, ve kterém jsem žila šest let a chatu, kterou jsem si pronajímala v zahrádkářské kolonii v Praze.

Totální odstřihnutí od dosavadního života.

V hlubinách duše se deset let ukrýval sen a občas mi běhal v myšlenkách, ale vždy jsem ho odkládala až na někdy, až budu mít partnera, se kterým ho budu moci realizovat, protože jsem neviděla význam v tom splnit si ho sama a upřímně jsem měla strach.

Partnera jsem dlouhodobě neměla a v té době jsem rezignovala na to, že by se to mohlo podařit, a tak jsem se rozhodla jít do akce a splnit si svůj dlouholetý a odvážný sen!

Jako již mnohokrát předtím v mém životě.

Když se zpětně ohlédnu, vidím ve svém deníku jeden splněný sen za druhým. Vždy se mi dařilo naplňovat to, co jsem si předsevzala a jak s oblibou říkám sytit svoji duši. Na některé věci je třeba mít odvahu a být ochoten riskovat. Někdy musíme udělat odvážná rozhodnutí.

Pro mě jako pro Střelce, doslova a do písmene, já riziko a dobrodružství miluji. Jedu na hraně, i když s věkem čím dál méně. Ale je to tu. Ryzost a surovost v přítomném okamžiku.

Vše se událo velmi rychle a já svým přátelům doslova ze dne na den oznámila – „Přátelé stěhuji se na úplně sama na chatu do přírody, osmdesát kilometrů za Prahu, bez auta a bez řidičáku a svého kocoura beru s sebou!“
Mnoho lidí nevěřilo, nechápalo a spojovalo si mě s Prahou.

Kamarádka mi říkala: „Ty jsi přece příklad klasického Pražáka a esence městského života. Co tam budeš proboha dělat??!

Potýkala jsem se jak s nesouhlasem okolí, tak s obavami mojí rodiny, co se mnou bude a obzvlášť, jak budu na vzdáleném místě fungovat, když nemám řidičák. Jak se budu dopravovat do práce a budu mít vůbec nějakou práci? Jak se na malé vesničce o stopadesáti obyvatelích vlastně uživím?

Spoustu z nich mi předpovídalo, že se do pár měsíců vrátím zpět, že vše vzdám dříve, než pořádně začnu. Obavy o mě, strach, nepochopení a neschvalování mého kroku, mi nebyly do začátku velkou podporou, ale byli tu i tací, kteří moji novou životní cestu doslova zbožňovali a bezmezně mi fandili.

Sledovali mé zážitky na blogu, který jsem v té době psala 

a později přetvořila v knihu STAŇ SE TÍM KÝM JSI. (zde odkaz na knihu)

Musela jsem se přirozeně potýkat s vlastními pochybnostmi, ale i pochybnostmi okolí a to bolelo mnohem více...

Ale víte co – měla jsem jedno velké štěstí a tím bylo moje obrovské nadšení pro tuto radikální změnu a stále přítomný zrychlený tep, když jsem tento velký životní zvrat realizovala a zažívala obrovská dobrodružství. Wau! Prostě to cítíte v kostech a žijete naplno! A tak jsem si reakcí okolí tolik nevšímala a šla hlava nehlava za svým snem.

Někdy my sami víme a cítíme mnohem lépe, co je pro nás to nejlepší a okolí nám může říkat a radit cokoliv.

Užívala jsem si parádní jízdy a byla na sto procent přesvědčená, že jsem udělala správně. Zvuk kdákajících slepic, páření krav, vůně vlastního dřeva a stále vyskakující kapři na „mém rybníce“ to byla moje denní podívaná, kterou jsem sledovala ze svého mola na rybníce a ze začátku mi lidé vůbec nechyběli. Ve vesnici jsem se potýkala s podivnými pohledy okolí, co tu ta žena vlastně dělá a šuškali si, že bydlí v chatě na rybníce a že tam asi zmrzne. Nestalo se tak. Ale brzy jsem začala pociťovat první ostny problémů, které se zákonitě musely udát. 

Spoustu věcí se začalo hroutit a měnit. 

Ukázku z knihy si můžete přečíst v E-booku zdarma:

4 kapitoly z knihy Staň se tím kým jsi aneb co se stane když se bloncka z Prahy přestěhuje na chatu + BONUS Video z divočiny

Byly okamžiky, kdy jsem brečela a byly to týdny a ptala se svojí mámy, která mi po celou dobu byla velkou oporou, tak co je vlastně správně?

Chce mi tímto vším život ukázat, že jsem se na chatu neměla přestěhovat?
„Nevím Ízo“ odpovídala a ve skrytu duše si myslela, že to tak pravděpodobně je a nejen ona.

Já jsem tomu také v jistou dobu uvěřila a dokonce jsem v jeden moment litovala svého rozhodnutí.

Ale tento čin, byť byl vykoupen mnoha slzavými údolími mi ve výsledku přinesl cestu sama k sobě a vede mě stále k postupnému budování života, ve kterém jsem „vnitřně doma“.

Denně si mohu říct – ano to jsem já, ŽIJU SAMA SEBE!

Ale aby se toto všechno splnilo, musela jsem silně vykročit z komfortní zóny.